Javorníky

Poslední známky civilizace pomalu mizí z dohledu a posvátné ticho neruší nic než lehký vánek v korunách stromů. Temno a chlad odcházející noci zasahují první paprsky světla a svítání se ujímá vlády nad zimní krajinou. Nad hřebeny Javorníků vychází Slunce.

Překrásné a rozlehlé hory na severozápadě Slovenska. Kam jen oko dohlédne, jakoby neměly začátku ani konce. Zasněžené kopce, vysoké i nízké, zarostlé i holé    a mezi nimi stisknutá údolí s čistými potoky a říčkami, jejichž voda spěchá do Váhu, Kysuce a Bečvy. Hluboké lesy, paseky a pozvolna zarůstající pastviny. Nikdo už dnes neví, kdo dal těmto horám jméno Javorníky. Vždyť javorů tu roste méně než čehokoliv jiného. Po staletích lidské přítomnosti je zdejším králem smrk a původní jedlobukové pralesy zmizely v nenávratnu. Jen ojediněle, ve vrcholových partiích hor, vzpomínají na zašlou slávu původní společenstva štíhlých a vysokých stříbrokmenných jedlí rostoucích v sousedství staletých, větrem ošlehaných buků.

Kdo vlastně svou pevnou a pracovitou rukou přetvořil prastarou lesní krajinu Javorníků a vtiskl jí svou nezaměnitelnou podobu ? Byli to Valaši, tajemný národ odněkud z Balkánu. Život v horách nikdy nebyl jednoduchý, přesto je se svými stády ovcí postupně osídlovali. Káceli stromy, rozšiřovali pastviny a do kamenité země, kterou vyrvali lesu, vyorali první brázdy. Za několik staletí tvrdé a usilovné dřiny se krajina změnila a přijala novou, vlídnější tvář. Stala se z ní kouzelná mozaika lesů, luk a pastvin, osamělých stromů, skal a skalních měst vymodelovaných přírodou do bizarních tvarů. V kouzelných zákoutích ukryté samoty s polorozpadlými stodolami, opuštěné dřevěnice se střechami pokrytými šindelem a všudypřítomnou romantikou. 

Potěšení pro oči, nádherná krajina vytvořená našimi předky snad také proto, abychom ji mohli obdivovat a radovat se z ní v každém ročním období. Jen to zkus    a vydej se na hory právě teď, v předvánočním shonu! Zasněžené Javorníky mají kouzelnou moc, zpomalí myšlenky v roztěkané hlavě a uklidní duši. Pohyb na čerstvém vzduchu a chladivý dotek zimní přírody jsou lékem na mnoho problémů a nemocí, se kterými si jindy nevíme rady. Všechno špatné zůstane hluboko v údolí, pod hustou peřinou nízké oblačnosti a nedýchatelného smogu. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí starosti a stresy naší přetechnizované doby, na hřebenech hor nikoho neděsí sněhové kalamity, nesjízdné cesty nebo výpadky proudu. Tady je úplně lhostejné, zda napadl jeden nebo dva metry sněhu. To je ta pravá zima jako bývala dříve, kdy lidé ve svých sněhem zavátých chalupách v teple odpočívali a země během dlouhých měsíců zimního spánku nabírala ztracenou sílu.

Vždyť téměř každý na vlastní kůži zažil příjemné chvíle klidu a pohody v blízkosti tepla sálajícího krbu na horské chatě nebo chalupě. Zatímco venku se žení všichni čerti a ledová vánice bez milosti přikrývá sněhem vše, co jí stojí v cestě, uvnitř vyhřáté místnosti prožíváme vzácné, téměř zapomenuté okamžiky. Takové, které byly našim předkům vlastní po stovky let. Pradávné pocity, které jsou tak silné, že nevymizí z šedé kůry mozkové za několik desetiletí pohodlnějšího života. Jen blázen by se takového dědictví zřekl. Hory k nám mluví jasnou a přímou, byť někdy trochu drsnou řečí. Neustále nám připomínají, kdo jsme a odkud jsme vzešli. Važme si proto nejen Javorníků, ale i jiných hor a krajů, které jsou součástí Přírody. Abychom se měli kam vrátit, až je budeme znova potřebovat.