O zimním tichu

Podzim je mé nejoblíbenější roční období. Na jeho konci mě vždycky tak trochu mrzí, že listnaté stromy pozvolna ztrácí svůj barevný šat, zelená tráva zežloutne a krajina je najednou šedá, nevýrazná, jakoby bez života. Ani smrky se svým tmavě zeleným jehličím to nezachrání. Chce to nějakou změnu - nejlépe v podobě čerstvého, čistě bílého a jiskřivého sněhu. Nejen kvůli Vánocům, ale taky proto, že bílá vystřídá šedou a krajina opět získá své neopakovatelné kouzlo.

V takových chvílích mě vždy "něco" vyžene ven, daleko od lidí, nejlépe do hor. Až tam, kde nejsou žádné prohrnuté cesty a krajina mě ve svém zimním království vítá tichem, které je snad nejtišší, jaké znám. A i když to ticho naruším vrzáním sněhu pod nohama, kdykoliv mám možnost zastavit a znovu se do něj zaposlouchat. Zimní ticho a zasněžená krajina mají kouzelnou moc. Zpomalí myšlenky v roztěkané hlavě a uklidní duši. Všechno špatné zůstane zapomenuto hluboko v údolí, pod peřinou nízké oblačnosti a nedýchatelného smogu. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí starosti a stresy. Čerstvý vzduch a chladivý dotek Přírody jsou lékem na mnoho problémů a nemocí, s nimiž si jinak nevíme rady. Alespoň u mě to tak funguje.

Proto se těším na zimu tak, jako malé děti na Vánoce a doufám, že Ježíšek nám už brzy nadělí alespoň půl metru sněhu. Ale nesmí to být ten, kterým sněžná děla zasypávají sjezdovky. Umělý sníh se totiž nepočítá :-)

 

© 2008 Pavel Sušeň. Fotografie na těchto stránkách jsou výhradním vlastnictvím Pavla Sušně a jsou chráněny autorským zákonem.
Další užití fotografií je možné pouze se souhlasem autora. Počet návštěv: 2009992, tato sekce: 2463. Webdesign Michal Škrabálek